Příběhy čtenářů: Celiakie ze mne udělala kuchařku

Se svými zkušenostmi ze života celiačky se s námi podělila Alice (29) z Prahy. O bezlepkové dietě poprvé slyšela před více než 15 lety a od té doby se „přeškrtnutý klas pšenice“ stal součástí jejího života. Jak ale sama tvrdí, za poslední roky se pro celiaky mnohé změnilo. Nutno říct, že k lepšímu. Výběr bezlepkových výrobků se totiž podstatně rozšířil a mnohé restaurace se dietním potřebám celiaků bez problémů přizpůsobily.

„Na začátku jsem jedla místo chleba a jiného pečiva ty takzvané polystyreny. Určitě jste je už někdy ochutnali. Není to špatné, ale jíst je pořád bylo docela otravné. Kdysi byly k dostání jen rýžové, dnes už jsou i kukuřičné. Ty mě zasytí víc. Navíc se postupně rozšiřuje i nabídka bezlepkového pečiva,“ říká Alice. Stravovací návyky se jí po diagnostikování celiakie změnily ze dne na den. Před 15 lety to byl docela šok, veřejnost o celiakii neměla takové povědomí. „Někteří lidé měli pocit, že držím jen nějakou podivnou dietu. Všem jsem musela vysvětlovat, že to opravdu není moje svobodná vůle. Dnes už se tomu směju,“ dodává Alice s úsměvem.

Nákupy jsou dnes snazší

V obchodě s potravinami byste Alici těžko rozeznali od ostatních zákazníků. V košíku má zeleninu, máslo, jogurty a balené pečivo. Všechno jsou ale potraviny bez lepku. „Hlavně nabídka bezlepkového pečiva se hodně rozšířila. Mám pár oblíbených výrobků, které si nakupuji do zásoby a mrazím, přece jen to není jako skočit si do večerky pro běžné rohlíky. Ale když si člověk zvykne na rytmus nákupů, tak jde vlastně o rutinu. Nemám pocit, že by moje nakupování bylo nějak odlišné.“

Podle Alice hraje významnou roli také fakt, že se sama o dost zlepšila ve vaření bezlepkového jídla. „To si pište, že umět vařit je důležité. A sama sebe za to klidně i pochválím! Když mi v pubertě byla zjištěna celiakie, doslova mi spadla brada. V životě by mě nenapadlo, že se s něčím podobným budu potýkat. Byla jsem zvyklá chodit s kamarády do fast foodů, na pizzu nebo těstoviny. Svačina byla vždycky také plná lepku – různé housky a chleby se sýrem, salámem. Prostě klasika. Tohle všechno jsem najednou musela vynechat. Již zmiňované rýžové chlebíčky mi tehdy dost pomohly, nahradila jsem jimi pečivo. Ale třeba s obědy v jídelně byl konec. No a tak jsem se naučila vařit si sama. Časem jsem pochopila, že tahle dieta není za trest, ale že mě naopak může i obohatit. Objevila jsem spoustu nových ingrediencí a netradičních způsobů úpravy známých jídel. Třeba taková česká specialita, jakou je smažený sýr, se dá udělat i bez lepku. Díky strouhance z kukuřice a rýžové mouce. Chce to jen zkusit nový postup,“ vesele doplňuje Alice, která jako důkaz ze svojí tašky vytahuje krabičku s obědem.

Bezlepková strava je vlastně plus

Co tedy Alice vidí na svojí dietě přínosného? „Naučila jsem se vařit z řady přirozeně bezlepkových surovin. Mám ráda rýži, pohanku či jáhly. Používám kukuřičnou a lupinovou mouku a spoustu dalších surovin, které jsou často zdravější než klasické varianty. Navíc je dnes na trhu čím dál víc produktů, které jsou vyrobeny s ohledem na celiaky. A pak to hlavní: pořád nám zůstává výborné české maso, zelenina a ovoce.“ Velkým zadostiučiněním pro Alici před několika lety bylo, když vařila oběd pro přátele právě v přirozeně bezlepkovém stylu. „Měla jsem obavy, co budou na jídlo říkat, zda to vůbec budou jíst. Stále dokola jsem si říkala, jestli jsem spíš neměla uvařit dva obědy – jeden běžný, druhý bez lepku. Ale risknula jsem to. A výsledek? Moje bramborové knedlíky s kukuřičnou moukou plněné uzeným tofu kamarádům tak chutnaly, že jsem se hned musela podělit o recept. Udělalo mi to ohromnou radost.“ A jak Alice sama přiznává: kdyby nebylo jejího stravovacího omezení, asi by se sama o těchto potravinách ani nedozvěděla. „Takže se rozhodně nelituji. Moje stravování je odlišné, ale je hravé a inspirativní. Vlastně mě to i baví,“ loučí se Alice.