Historie diagnostiky a léčby celiakie

Často se o celiakii hovoří jako o moderní epidemii. Nemoc však provází lidstvo už velmi dlouho, nejspíše od chvíle, kdy lidé pochopili, že se nemusí spoléhat jen na dary přírody, ale mohou sami přiložit ruku k dílu a sklízet vlastní úrodu. Byla to jistě přelomová doba. Nepřinesla civilizaci ale jenom klady. Jakmile lidé zařadili v neolitu do svého jídelníčku obilí, někteří z nich začali trpět problémy.

První popsané případy této nemoci se datují do 2. století našeho letopočtu. Jeden z nejslavnějších starořeckých lékařů, Aretaeus z Kappadokie, si do svých zápisů zaznamenává detailní popisy nemoci, pro kterou zatím neexistuje název. Pojmenuje proto trápení pacientů starořeckým slovem „koiliakos“, což znamená něco jako „utrpení ve střevech“. Nevědomky tak dává této neznámé nemoci jméno. Popisuje některé charakteristické znaky nemoci jako úbytek váhy, bledost anebo průjmy.  V poznámkách pak uvádí, že se jedná o negativní reakci na jídlo. V roce 1856 překládá Francis Adams tato pozorování z řečtiny do angličtiny pro Sydenham Society of England a nazývá v něm lidi, trpící touto nemocí jako „celiaky“.

Stolice v hlavní roli

V mezidobí mezi pořízením zápisů a jejich překladem však úplné nevědomí o celiakii zřejmě nebylo, jen ji tehdejší lékaři neuměli pojmenovat a diagnostikovat. Například holandský lékař Vincent Ketelaer vydal v roce 1669 knihu o průjmových onemocněních, ve kterých opravdu barvitě popisuje neobvyklou stolici. Po jídle byste si toto dílo rozhodně číst nechtěli. John Bricknell pak ve svém díle z roku 1737 zmiňoval pacienty s „bílou zpěněnou stolicí“. Oba tito autoři mohli dost dobře popisovat příznaky celiakie.

První dieta pro celiaky: rýže škodí, jezte chléb!

Nemocí se poté důkladněji zabýval až anglický lékař a pediatr Samuel Jones Gee, který jako první doktor popsal ve své přednášce v roce 1887 klinický obraz celiakie. Přednáška byla publikována v následujícím roce. Ztotožnil se v ní se závěry svého antického medicínského kolegy. Ale zkoumání nemoci bylo ještě v plenkách. Ostatně, ani medicína zatím nebyla v mnoha ohledech příliš pokročilá, a právě proto tento moudrý muž sice přišel na to, že léčit pacienty je možné pomocí změny jídelníčku, ale zároveň se dopouštěl omylů. Zakazoval celiakům jíst například rýži, kukuřičnou mouku, ovoce anebo zeleninu. Naopak doporučoval jíst tenké opečené plátky chleba.

bananas-652497_1920

Banány, jedině banány!

V následujících letech se objevila řada článků o celiakii jak v lékařských časopisech, tak v knihách. Všechny měly jedno společné: základem léčby celiakie je dieta. Jenom vědět, která je ta správná… Omezení směřovala většinou k příjmu tuků, sacharidů anebo mléčných výrobků. Průlom nastal v roce 1924 a zasloužil se o něj americký pediatr Sidney Valentine Haas. Ten vyzkoušel u svých dětských pacientů banánovou dietu. Měla skutečně výjimečné účinky. Nicméně ani tento lékař nebyl tak úplně „v obraze“ se svou nepodloženou teorií o tom, že banány obsahují speciální enzym, schopný měnit třtinový cukr na cukr ovocný. Obojí mělo zabraňovat vysilujícím průjmům a dalším projevům celiakie. Tento enzym, tedy nikoliv nepřítomnost lepku, měl způsobit zlepšení zdravotního stavu dětí. Se vší pravděpodobností mladí pacienti doktora Haase skutečně zažili zázračnou proměnu, protože díky konzumaci banánů se v jejich stravě neobjevil lepek. Jeho dieta se stala slavnou a byla v hojné míře používána až do zavedení bezlepkové diety. Ve Velké Británii byly dokonce pro děti s celiakií zavedeny během II. světové války speciální příděly sušených banánů. V tomto období si někteří lékaři povšimli, že chléb zhoršuje příznaky onemocnění, ale nikdo z nich je nedal do příčinné souvislosti s touto nemocí. Udělal to až Willem Dicke.

Jak válka přispěla k převratnému objevu

Tento nizozemský pediatr přišel na to, že odstranění pšenice ze stravy způsobuje u dětí s celiakií vymizení příznaků a své poznatky publikoval v roce 1950. Co přimělo tohoto doktora spojit si celiakii a pšeničnou mouku není zcela jasné. Jeden příběh ale mluví o tom, že v průběhu II. světové války byl v Nizozemsku nedostatek produktů vyrobených z pšeničné mouky. Stav dětí, které tak musely jíst náhražky místo pšeničného pečiva, se zlepšil. Po válce, kdy se spotřeba pšenice opět zvýšila, pak došlo znovu ke zhoršení stavu pacientů. Tato pozorování mohla iniciovat jeho výzkum a průlomový objev. Ten byl rozšířen odborným týmem z anglického Birminghamu v čele s profesorkou Charlotte Anderson. Výzkumníci přišli na to, že pšeničný lepek je tím, co celiakům škodí. Od 50. let minulého století je tedy základem léčby bezlepková dieta.

Hlavně šetrně

Pokračoval také rozvoj v diagnostice celiakie. Samuel J. Gee si zoufal. Při pitvách nebyl schopen najít žádné známky změn na střevní sliznici. Po smrti se totiž tento stav rychle mění a nemůže být řádně posouzen. Anglický lékař John Paulley popsal vzhled biopsie tenkého střeva, získaného od pacientů s celiakií, kteří podstoupili operaci břicha. Tímto způsobem získal čerstvé tkáně a poměrně přesvědčivě v roce 1954 ukázal změny vyskytující se na střevní sliznici celiaků. Londýnská doktorka Margot Shiner tuto diagnostickou metodu ještě dále zdokonalila. Vyvinula v roce 1956 způsob, kterým lze získat vzorky sliznice tenkého střeva šetrnější orální cestou. Dalším objevem na tomto poli byla v roce 1957 kapsle Crosby-Kugler, nazývaná také kapsle Crosby podle jejího vynálezce, amerického armádního lékaře Williama Holmese Crosbyho Jr. Kapsle jsou připojeny k dlouhé trubce a aplikují se přes ústa pacientů. Jakmile dosáhne kapsle požadovanou část střeva, sací mechanismus v kapsli nasaje sliznici a ta je pak odříznuta malým pružinovým nožem. Vzorek tkáně se po vytažení získává přímo z kapsle. Toto zařízení bylo využíváno po další desetiletí, než došlo k rozšířenému používání endoskopů s optickými vlákny.

Nová doba, nové objevy

V roce 1958 americký lékař Cyrus Rubin zjišťuje, že celiakie u dětí i dospělých je naprosto shodná nemoc. Stejné příznaky, stejné nálezy, nutnost stejné léčby. V roce 1966 dermatologové uznali, že u svědivé vyrážky s názvem dermatitis herpetiformis spočívá léčba stejně jako u celiakie především v bezlepkové dietě. Jak by také ne, když nález při střevní biopsii je stejný jako u zmíněné nemoci. Výzkum a objevy celiakie pokračují. Jmenujme některé z posledních desetiletí. V roce 1997 německý gastroenterolog a imunolog Detlef Schuppan objevuje, že tkáňová transglutamináza působí jako autoantigen při celiakii, což vede ke změně zavedených postojů v oblasti výzkumu celiakie a k vývoji vysoce spolehlivého diagnostického testu. Není to jediný objev tohoto odborníka na poli výzkumu celiakie, v roce 2012 poukazuje na roli dalších pšeničných proteinů – inhibitorů amylázy a trypsinu (ATI – amylase trypsin inhibitors), které aktivují jiné složky imunitního systému než u celiakie a jsou příčinou neceliakální glutenové intolerance. Výzkum celiakie kráčí nezadržitelně dál a dál. Testují se nové léky, vědci přicházejí s novými poznatky. Snad se tedy dočkáme doby, kdy bezlepková dieta nebude jediným lékem na toto onemocnění. Určitou nadějí jsou i právě zkoumané vlastnosti masožravých rostlin. Možná nás čeká překvapení.

Mezinárodní den celiakie

Na středu 16. května 2018 připadá Mezinárodní den celiakie, jehož hlavním cílem je zvyšovat povědomí...

Mezinárodní den celiakie
TOP 10 nejčastějších potíží celiatiků

Většina celiatiků před stanovením diagnózy netrpí klasickými příznaky této nemoci jako je častý průjem, hubnutí, neprospívání,

TOP 10 nejčastějších potíží celiatiků